Vývoj, motorika, prostředí, emoce: faktory ovlivňující dětskou kresbu

Kognitivní vývoj aneb jak dítě rozumí světu

Je zřejmé, že dětská kresba úzce souvisí s kognitivním vývojem. Tedy s tím, jak dítě přemýšlí a rozumí světu. Podle teorie J. Piageta děti procházejí čtyřmi vývojovými fázemi myšlení, v jejichž průběhu se postupně formuje jejich schopnost chápat prostor, proporce a detaily. V raných fázích děti nerozlišují mezi realistickým zobrazením a symboly. Kresby jsou tedy často jednoduché a schématické. V pozdních fázích vývoje naopak děti již začínají uvažovat více logicky a rozvíjí se abstraktní myšlení.

K uspořádání stádií vývoje dětské kresby přispěl také V. Lowenfeld se svým modelem. Ten se skládá z celkem šesti fází. Dětská kresba se podle něho vyvíjí od spontánních čmáranic až po snahu realisticky zachytit okolní svět.

Pro více informací o jednotlivých teoriích dětské kresby a jejich konkrétních období, čtěte náš článek Vývoj dětské kresby.

Jemná motorika a fyzické dovednosti aneb od čmáranic k realismu

Dětskou kresbu ovlivňuje zcela jistě také vývoj jemné motoriky – tedy schopnosti koordinovat drobné pohyby rukou a prstů. Jemná motorika má tedy značný vliv na to, jak dobře dítě zvládá kreslit tvary, linie a nejrůznější detaily.

V počátcích tvorby dětské kresby vypadají převážně jako čmáranice. Ty se však s rozvojem motorických schopností stávají přesnějšími a strukturovanějšími.

Emoce a psychologické faktory aneb vnitřní svět dítěte

Dětská kresba může reflektovat emoce a vnitřní svět. Existuje hned několik vodítek k tomu, jak se dítě cítí a jak vnímá svou vlastní roli (či své blízké osoby) ve světě:

• výběr barev – např. světlé barvy (žlutá, zelené) bývají spojovány s pozitivními emocemi; naopak časté používání černé barvy mohou signalizovat frustraci, úzkost a smutek
• intenzita čar – silné, ostré linie mohou odrážet silné emoce (např. hněv); naopak slabé či nedokončené kresby mohou naznačovat nejistotu či nezájem
• velikost postav – zobrazení velké postavy může signalizovat obdiv, respekt, ale i strach; naopak malá postava často značí pocity méněcennosti či nedostatek sebevědomí.

1. Gardner upozorňuje na fakt, že kresba dětem slouží jako způsob emocionálního vyjádření a pomáhá jim zpracovat silné prožitky (jako např. ztráta či strach). Tvrdí také, že kresby nejsou jen uměleckým projevem, ale i hluboce psychologickým nástrojem.

Rodinné a sociální prostředí aneb kresba rodiny

V dětské kresbě se zrcadlí blízké vztahy a rodinné prostředí. Výzkumy rovněž ukazují, že kresba dětí může odrážet emocionální vztah mezi členy rodiny a také míru podpory bezpečí, kterou dítě v rodinném prostředí cítí. Děti do svých kreseb zahrnují postavy rodičů, sourozenců či přátel. Tento fakt je patrný zejména v tzv. kresbě rodiny, kterou psychologové využívají jako projektivní techniku pro zkoumání emocí a vztahů dítěte v rodinném prostředí.

Taktéž v zobrazování blízkých osob hraje roli velikost postav – ty, které dítě vnímá jako dominantní, kreslí větší než ostatní. Další vypovídající hodnotu má umístění. Blízkost mezi postavami může symbolizovat „emocionální blízkost“. Větší vzdálenost pak může naznačovat odloučení či konflikty. Při analýze dětské kresby se můžeme zaměřit také na nejrůznější detaily. Např. úsměvy nebo držení za ruce znázorňují pozitivní pocity, zatímco jejich absence může poukazovat na emocionální odstup.

Kulturní a enviromentální vlivy aneb sociokulturní prostředí dítěte

Lze očekávat, že na dětskou kresbu bude mít vliv taktéž kultura a prostředí, v němž dítě vyrůstá. Ovlivňuje to nejen jeho přístup ke kresbě jako takové, ale také volbu motivů. Určité kulturní symboly, náboženské motivy nebo místní krajina zpravidla tvoří také součást dětské tvorby. Děti čerpají inspiraci z každodenního života. Ty, které žijí v prostředí spjatém s přírodou často zobrazují přírodní motivy, zvířata. Zatímco děti žijící ve městě kreslí dopravní prostředky, budovy apod.

Studie ukazují, že děti pocházející ze západních kultur mají tendenci zdůraznit individualitu a kreativní sebevyjádření, jejich kresby jsou tedy více rozmanité. Naopak děti z komunit s kolektivistickým zaměřením často znázorňují vzory a motivy, které vycházejí z jejich sociální a kulturní identity.

Děti vyrůstající v bohatém prostředí s přístupem k výtvarným materiálům a potřebám (pastelky, barvy, papír) mají větší možnosti experimentovat a rozvíjet své kreslířské schopnosti. Naopak v prostředí, kde tyto zdroje chybí či jsou omezené, děti často improvizují a kreslí např. na zem. Místo výtvarných potřeb používají přírodní materiály (např. křídu, uhlí).

Dětskou kresbu ovlivňuje mnoho faktorů. Jejich tvorba odráží okolní prostředí, v němž se děti pohybují a vyrůstají. Dětský výtvarný projev bychom měli podporovat a rozvíjet. K tomu mohou pomoci např. různé školní programy, jako je Montessori, které jsou zaměřené na podporu umění. Zároveň poskytují dětem volnost v objevování a experimentování.

„Kulturní a fyzické prostředí dítěte je nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Jeho kresba odráží nejen vlastní zkušenosti, ale i kolektivní dědictví, které je mu předáváno prostřednictvím tradic a symbolů.“
– Rhoda Kellogg

Zdroje souvisejících informací:

1. GARDNER, Howard. Artful Scribbles: The Significance Of Children’s Drawings. Basic Books, 1982. ISBN 978-0465004553.
2. HAMMER, Emanuel F. Clinical Application of Projective Drawings. Publisher Charles C Thomas Pub, 1980. ISBN 978-0398007683.
3. KELLOGG, Rhoda. Analyzing Children’s Art. Mayfield Pub Co, 1970. ISBN 978-0874841961.
4. KOPPITZ, Elizabeth Munsterberg. Psychological evaluation of human figure drawings by middle school pupils. Grune & Stratton, 1984. ISBN 978-0808916826.
5. LOWENFELD, Viktor a BRITTAIN, W. Lambert. Creative and Mental Growth. Prentice Hall, 1987. ISBN 978-0023721106.
6. PIAGET, Jean. The Psychology Of The Child. Basic Books, 1972. ISBN 978-0465095001.